Letí ryba, něco si přej: Vodácký kurz Septimy A

Jednou za školní rok přijde chvíle, kdy pedagogové uznají, že žáky už nelze učit víc a že je potřeba je vypravit do přírody, nechat čelit živlům a vlastní logice. A tak se třída Septima A 16.–20. 6. 2025 vydala na vodácký kurz, za velmi příjemného doprovodu třídního učitele pana Kotyzy, paní Poprové a hlavního vedoucího kurzu pana Liptáka.

Začalo to deštěm. Po příjezdu do naší začáteční destinace, Kácova, jsme byli půjčovnou vybaveni pádly, vestami a barely. Nasoukali jsme se do plastových kánoí po dvou a vypluli. Ne všichni s vědomím, jak se ovládá pádlo. Třída se tak rozdělila na tři skupiny: ti, co věděli, co dělají, ti, co se tvářili, že to vědí, a na Alici s Fandou – nepostradatelné a 24/7 od hlavy k patám promočené duo plné dobré nálady, které za celý kurz najelo i s otáčením asi 2× více kilometrů. Ačkoli jsme klasickou výuku postrádali, někteří z nás brzy pochytili nový jazyk, a to vodáckou češtinu. Další věcí, kterou jsme se brzy naučili, byl fakt, že opalovací krém je nezbytné a poměrně nedostatkové zboží. Jednalo se o lekci, ze které jsme se poučili těžším způsobem, v podobě spálených stehen a tváří, jež chytly nový odstín barvy – vodáckou červeň.

Když jsme pak druhý večer, paradoxně, našemu dějepisáři panu Kotyzovi oznámili, že se půjdeme podívat na hrad Šternberk, znělo to jako příjemná kulturní vsuvka… Jenže už po pár minutách výšlapu jsme pochopili, že tenhle menší výlet bude mít blíž ke středověkému tažení než k procházce. Na hrad jsme sice dorazili, ale při zpáteční cestě půlka skupiny chyběla. Naštěstí se do hodiny ukázali v kempu téměř nepoškozeni.

Po Šternberku byla naší další destinací Čerčany, kde jsme přespali v kempu a dobyli energii na plavbu do konečné destinace Týnec nad Sázavou.

Sto metrů před cílem (a sprchou) přišlo finále. Velká vodní jatka.
Nešlo o náhodu. Rozpoutala se lodní apokalypsa, řízená euforií, únavou a kolektivním rozhodnutím, že suchý do kempu prostě nikdo nedojede. Loď za lodí byla převracena. Žáci, učitelé, barely i pádla padali do vody. Nikdo nebyl ušetřen. Pan učitel Kotyza statečně držel kormidlo do poslední chvíle, než se jeho loď obrátila s důstojností potápějící se římské galéry. A když jsme se konečně vyškrábali z vody, čekalo nás bahno. Myslím, že můžu za celou třídu říct, že sprcha ten den byla osvobozením.

Zatímco třeťáci zpívali večer s kytarou u táboráku, my našli kreativnější způsob zábavy. Jeden z nás chytil chrousta, samozřejmě v rámci ochrany veřejného prostoru a spolužáků. Potom ho nadhodil. A tehdy vstoupil do hry další spolužák, vybavený pantoflemi. S hbitostí atleta chrousta ve vzduchu zasáhl podrážkou. A tak vznikla večerní disciplína (pravděpodobně způsobena úpalem nebo géniem). Jeden hází. Druhý mlátí. Padaly rekordy. A chrousti… Večerní obloha se plnila létajícími terči a kemp se změnil v hrací arénu.

Vodácký kurz nám ukázal, že týmová spolupráce je nezbytná. Že být mokrý nutně neznamená být nešťastný. A že i Septima A, třída plná skutečně jedinečných osobností, dokáže fungovat jako posádka jedné velké lodě. Kromě všech těch originálních aktivit jsme navíc navštívili i kulturně a architektonicky zajímavá místa, a to zcela dobrovolně. Když to všechno shrneme, šlo vlastně i o skvělý kulturní zážitek v ceně. Nemluvě o tom, že se nám ,díky spolužákům Filipovi a Kryštofovi, podařilo spatřit létající rybu ve stádiu rozkladu (vezli ji poměrně dlouhou cestu na pádle, než ji po někom hodili).

Osobně bych ráda poděkovala jak spolužákům, tak učitelům, kteří nezkazili žádnou legraci a udělali náš vodácký kurz nezapomenutelným. Doufáme, že jste si to užili alespoň z poloviny tak jako my. :)

A až se nás jednou zeptají, co jsme dělali na konci školního roku 2025, odpověď bude jasná: „Přežili jsme Sázavu.“ A máme důkazy v podobě spousty nepublikovatelných fotek a příběhů.

Karolína Škaroupková, 7MA